wz
WebZdarma.cz

 

313 8. 12. 2013

 

 

NÁVŠTĚVNÍ KNIHA

 

 

SPŘÍZNĚNÉ STRÁNKY

 

LOVĚŠICE

 

ŠUŘKA

 

BoaBoa

 

GALERIE SRAZOVÝCH FOTOGRAFIÍ

 

ŠKOLNÍ HISTORICKÉ a PREHISTORICKÉ

Svaťa Hanák, Pavel Krejčiřík

 

 

HOTEL JANA 7.12.2013 / ZDENĚK ŠUSTR

 

 

HOTEL JANA 7.12.2013 / JANA TOMÁNKOVÁ a LAĎA VOSMANSKÝ

 

 

HOTEL JANA 7.12.2013 a DVĚ HISTORICKÉ

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Čtvrtek 27.3.2014 19:00

NĚKOLIK NOVÝCH FOTEK a JEDNO UPŘESNĚNÍ

Nejnovější fotografie (z toho dvě historické), z posledního srazu přišly až z hlavního města (z Prahy), od paní Lankašové. Otevřete je kliknutím na modrý zavináč @.

Upřesnění se týká na srazu živě diskutované otázky, kde jsme byli na výletě v deváté třídě. Podle výstřižků z Rudého práva a Elišky Sirné, se kvůli tuhé zimě žádný výlet nekonal, nicméně Honza Martinec je názoru, že: „Na výletě v devítce jsme byli v Jeseníku s Malíkovou a Ševčíkem. Pamatuji si, že nám z Ramzové Ševča ukazoval Šerák a spali jsme v Jeseníku v kempu.“

 

 

Sobota 14.12.2013 20:00

TŘI FICHTLY

Tuhle historku vyprávěl na srazu Svaťa Hanák

Za našich časů se škola otevírala pět minut před půl osmou. Jakmile zarachotily klíče v zámku, žáci prvního stupně, kteří již číhali netrpělivě před vchodem, se shlukli do chumlu, a jakmile se pootevřela půlka dveří, vyrazili kupředu.

„Netlačte se, netlačte se!“, okřikoval je s rozpaženými pažemi školník, ale kdepak žáci prvního stupně – čím víc je školník okřikoval, tím víc se tlačili a pištěli, milo pohledět. Nejdůležitější bylo zablokovat otevřenou půlku dveří, aby nikdo nemohl tam ani zpět a vytvořit tzv. „špunt“, který znemožnil otevřít půlku druhou, poněvadž pak by šlo všechno jako po másle a to se nesmělo připustit. Nejaktivnější tlačiči nosili za účelem efektivního tlačení aktovky (jako brnění) na prsou, místo na zádech.

Scházeli jsme se na tu podívanou denně. Sami jsme se netlačili, jen rozvážně postávali kolem, komentovali průběh tlačení a tipovali, o kolik centimetrů se podaří přetlačit školníka. Jednoho dne, bylo to v devátém ročníku, naše pozorovací skupina povážlivě prořídla – chybělo celé dukelské křídlo. Dukla se říkalo dnešnímu sídlišti na Jižní.

Najednou rachot, smrad, oblaka dýmu. Školník přestal okřikovat, žáci se přestali, jako mávnutím kouzelného proutku, tlačit a všichni se otočili po zvuku. Kolem budovy školní družiny přijížděla, řečeno úřední češtinou tři jednostopá motorová vozidla o obsahu válce do padesáti kubických centimetrů. Větší význam než obsah válců má ovšem pro naši historku historický fakt, že zmíněná jednostopá vozidla byly oprávněny řídit osoby starší patnácti let.

Ony oprávněné osoby se jmenovaly Červinka, Frkal a Hanák. Po zaparkování před průčelím ústavu nonšalantně zhoupli svoje, jak hrdě titulovali „mašiny“ na stojany, vytáhli klíče od zapalování, popadli aktovky a „jakobynic“ kráčeli k hlavnímu vchodu. Školník nechal dveře dveřmi, přistoupil k zaparkovaným strojům a s rukama v bok nevěřícně kroutil hlavou. Jediné na co se zmohl, bylo: „Co... co... co... co to je?“

Přitom ho napadla strašlivá myšlenka – kam bude opírat kola učitelský sbor, když budou všichni žáci devátých tříd + starší repetenti, jezdit do školy na pionýrech? Vyrazil do ředitelny. Po důkladném zvážení (někteří pedagogové chtěli motorizaci žactva zakázat vůbec) bylo motorizovaným žákům milostivě schváleno a vyhrazeno místo k parkování po levé straně budovy, jak začíná tělocvična. Nevím jak teď, ale dříve tam stávala školníkova garáž.

Pro úplnost dodávám, že čtvrtým motorizovaným měl být původně Laďa Raab, jenže neudělal testy. Řidičák dostal až o prázdninách a hned si taky vyjel na plovárnu (to byla ta plovárna u Bečvy, ne u hřbitova, co nebyla nikdy napuštěná), kde se motorizovaní oprávněnci s oblibou scházeli. „Mám“, hlásil hrdě, poklepávaje si významně na náprsní kapsu. Ostatní ho hodili do vody i s řidičákem.

 

 

Středa 18.12.2013 7:30

ТОВАРИЩ УЧИТЕЛЬНИЦА Я ЗАБЫЛ ТЕТРАДЬ

Jako každý kulturní národ, i my jsme se v minulém století učili světovému jazyku. Tedy učili – jediná použitelná věta, kterou jsme dokázali po čtyřech letech usilovného studia na základní škole dát dohromady, byla ta z nadpisu: „Továrišč učítělnica, ja zabyl tětraď.“ Víc toho doopravdy nebylo, ostatně i další konverzace pokračovala obvykle česky.

„Nelži! Já dobře vím, že nemáš domácí úkol!“

„Ale já ho fakt mám, souško učitelko, jenom jsem si zapomněl dát do aktovky sešit.“

Sice praktická, zato pustá lež, donekonečna omílaná i v ostatních předmětech. Pravda, byly i vyjímky, kterým nebylo neznámo что покупается в ГУМе на первом, даже на втором этаже, ale to byli praví, nefalšovaní rusofilové. Drtivá většina neuměla, jak praví klasik, ukázat na mapě Kamčatku ani na třetí pokus. Doplatil na to jistý spolužák, který později pracoval jako grafik v sítotisku.

To si jednou soudruzi ze svazu přátelství ku spřátelenému státu umanuli, že pro větší utužení lásky a přátelství ku spřátelenému státu by nebylo od věci, kdyby nás soudruzi přátelé ze spřáteleného státu obdarovali nějakými vlaječkami. Hned také chutě nabídli, že vlaječky pro soudruhy přátele ze spřáteleného státu zhotovíme sami, a když nám je budou předávat, tak budeme dělat, že o ničom nevíme. To bude radosti! To bude plesání!

I zadali návrhy našemu grafikovi. Ten navrhoval, až se z něj kouřilo, soudruzi popoháněli a místo toho, aby nechali udělat řádnou a regulérní korekturu, chlubili se s ještě nehotovými vlaječkami, kde se dalo. Výš a výš, každý se chtěl zavděčit. Když už se zdálo, že to výš ani nepůjde, dorazili na velvyslanectví spřáteleného státu. Tam se stala zvláštní věc – jeho высокопревосходительство soudruh velvyslanec je i s vlaječkami vyrazil. Bez udání důvodu.

„Prečo, preboha prečo?“, hořekovali soudruzi na chodbě tak dlouho, až se nad nimi slitoval vrátný velvyslanectví a prozradil, že na vlaječce je chyba. Soudruzi zlověstně zaskřípali zubama a pak už to šlo šupem, ráz na ráz. Malý test na závěr: uhodnete, o jakou chybu se jednalo a kdo byl hlavním viníkem?

...ale jazyk to byl pěkný, škoda, že tak zprofanovný, však si poslechněte následující písničku:

http://www.youtube.com/watch?v=MCuqR4Jz9DU

 

 

Pátek 13.12.2013 20:30

ZA BLBEČKY

„Kde máš pokrývku hlavy?!“

„Kolikrát mám opakovat, že máte nosit pokrývky hlavy?!!“

„Příští hodinu budou mít všichni pokrývky hlavy!!!“

Důrazné, ovšem v podstatě zbytečné příkazy – kvůli pětiminutové cestě od školy do tělocvičny učiliště Meopty (ta naše byla beznadějně vytížená) na Kouřilkové. Vlastně se ty pokrývky vyžadovaly spíš kvůli cestě zpět, on nás totiž tělocvikář Ševčík proháněl až do potu tváře, především za alotria, která jsme prováděli čerstvé a vnadné ruštinářce, slečně Ryšavé.

Tak jsme se konečně jednoho krásného dne rozhodli pedagogovo přání iniciativně splnit – neboli, jak říkají Rusové – перевыполнить. Nejkrásněji vymaškařen přišel Ludevít Dlugopolský – široká placatice s kšiltem; pod ní přes uši uvázaný ženský šátek s uzlem pod bradou; kolem krku pletená šála po kolena. Doplněno nadměrnými palčáky, poskoky a podupáváním spojeným s plácáním rukama před a za sebou, jak ostatně doporučoval sám pan učitel pro případ, že bychom se potřebovali zahřát. Celek působil dojmem aviatika Kašpara, připraveného ke startu historického letu z Pardubic do Prahy.

Ostatní se také nenechali zahanbit. Kulichy, pletenice s bambulemi i bez, s třásněmi nebo střapečky na provázcích; jeden pletený (Franta Červinka) kříž; klobouky a tralaláčky všech možných barev a tvarů; ušanky; baretky naražené přes uši; tu a tam i zmijovka.

Při pohledu na naše zjevy zůstal Ševa jako opařený a zmohl se jen na neurčité zakňourání: „Já myslel, že baret...“, naznačil kruhovým pohybem kolem hlavy svoji představu jednotného baretu, pak máchl rukou a rezignovaně zavelel k odchodu. Asi mu došlo, že kdyby přitlačil, mohli bychom začít nosit přilby, nebo plynové masky.

První dojem, když jsme vyrazili, byl úchvatný – spolužačky (tělocvik byl vyučován odděleně) koukaly ze školních oken, lidé na ulici se otáčeli a nevěřícně kroutili hlavami. Za měsíc, nebo za dva, vyšuměla pokrývková mánie doztracena. Koho by taky pořád bavilo, chodit po ulici jako šašek?

 

 

Úterý 10.12.2013 20:30

VZPOURA TKANIČEK

Slunné zářijové dopoledne. Od školy Maršála Jeremenka, směrem ke stadiónu 9. května, kráčí muž středního věku v modré teplákové soupravě a trampkách. Mluví nahlas, jakoby vydával nějaké povely, přitom živě gestikuluje. Maminky s kočárky a důchodci (všichni ostatní bývali tou dobou v práci) si jej soucitně prohlížejí: „Asi nějaký blázen.“

Napůl cesty se muž zastaví, otočí a založí ruce v bok. Není to žádný blázen, nýbrž učitel tělocviku Uvízl, který vede na stadión chlapeckou část třídy. No, vede na stadión – všichni jeho svěřenci zatím stále ještě dřepí, poloklečí, nebo stojí sehnuti u budovy školní družiny a zavazují si tkaničky. Pedagog rozvážně počká, až se dozavazují tkaničky a pak zaburácí: „Takhle to dál nejde hoši! Když se někomu rozváže tkanička, popoběhne kupředu, tkaničku si zaváže a zařadí se zpět do tvaru! Jasné?!“

Tady si dovolím malé historické ohlédnutí. Ona doba překypovala přísnou logikou a neméně přísnými zákazy a příkazy. Vše plánováno do nejmenších podrobností, co výslovně nedovoleno, jakoby také zakázáno. Co takhle zkusit přehnanou horlivost? Zkrátka, při další cestě na stadión cestě plní žáci (jako Stachanovci) plán zavazování tkaniček na 200%. Každou chvíli některý popoběhne kupředu, aby si zavázal tkaničku nebo obě, za ním vystartuje druhý, třetí... pátý... desátý, takže zdáli celý chumel připomíná kvočnu, kolem které pobíhají kuřata.

Aby nás přešly roupy, zařadil pedagog do výuky svižný běh po valech, systém nahoru-dolů, spojený s přeskakováním laviček a po návratu do školní budovy vtahuje do svého kabinetu Oldu Hepnara. Ten se vrací do třídy viditelně nepotrestán. Září úsměvem.

„Co ti chtěl, co ti chtěl?“, shlukli jsme se kolem.

„Vzpoura, to byla vzpoura!“, volá Olda a napodobuje hlas a Uvízlovu gestikulaci, „řekni mi, kdo to organizoval?!“

 

 

Pondělí 9.12.2013 21:10

JESTLIPAK si VZPOMENETE, kde JSME BYLI na VÝLETĚ v DEVÁTÉ TŘÍDĚ?

Když kolovaly na srazu fotky z památného výletu s Ševčíkem na Chvalčov, tak kdosi otevřel otázku, kde jsme byli na výletě v posledním ročníku. Padaly různé varianty, nejvíc Praha, až Eliška rozlouskla, že nikde, protože v zimě 1969/70 byly tři týdny uhelných prázdnin, a tak se nikam nejelo, abychom dohnali zameškané učivo.

Rudé právo z 27. a 28. listopadu 1969

Rudé právo z 6. a 7. března 1970

Eliška seděla (spolu s Ivetou) v první lavici, takže měla (a taky má dobrou paměť) všechny informace z první ruky. K nám, co jsme seděli vzadu, se spousta informací nedostala, a když tak ve značně zkreslené podobě. Ona zima byla skutečně mimořádně tuhá, se dvěma sněhovými kalamitami. První byla koncem listopadu a druhá začátkem března, schválně si přečtěte, co o nich psaly noviny.

 

 

Pondělí 9.12.2013 21:00

TAK MÁME PRVNÍ UPŘESNĚNÍ a PRVNÍ FOTOČKY ze SRAZU

Co se upřesnění týká, Eliška píše, že učitelka na barevné fotografii uprostřed, s šátkem na krku, se jmenuje Jarmila Priesolová. Co se srazu týká, mrkněte do levého sloupce, co nafotil Zdeněk Šustr.

 

 

Neděle 8.12.2013 21:00

SRAZ v HOTELU JANA, 7.12.2013

Bohouš Koňařík

Nazdar všichni, z nedělního setkání máme zatím jednu fotku, od profesionálního fotografa pana Kočího, ale brzy jich bude víc, neboť jak jste si všimli, fotilo pomalu víc fotografů, než bylo účastníků.

Svoje fotky, opravy a upřesnění, případně vzpomínky, posílejte prosím na moji adresu z průvodního mejlu. Tady ji raději neuvádím, ani vaše nebudu, protože pak by nám začaly houfně chodit nabídky na rychlé zbohatnutí, vijágry a úpravu jistých tělesných partií a máme my to zapotřebí? Co pošlete, budu postupně publikovat. V levém sloupci, v galerii fotografií, si můžete již nyní rozkliknout první tři školní fotky, poskytl je Svaťa Hanák.

Druhá fotka je ze setkání v přerovském Měšťáku, na sklonku minulého tisíciletí. Na první pohled se to nezdá, ale jak několikrát předními třídními kapacitami kontrolováno, na fotografii je nás 41 (slovy jednaštyrycet) kousků + paní učitelka Ryšánková = to je ta decentní dáma s melírem, úplně vlevo dole. Milan, kterému všichni ještě jednou děkujeme za prvotřídní a velkorysou organizaci letošního srazu, je ve čtvrté řadě odzdola, mírně vpravo za Janou.